Vyrážím a už mi taková zima není. „Kde je asi Martin,“ bleskne mi hlavou. Očekávám ho na nějakém 70 kilometru. V klidu to rozjíždím. Jede se mi lehce. Vzpomenu si na radu Uhláka: „Nikam to nežeň.“ Po pár kilometrech roviny se to pomalu začíná zvedat do kopce vedoucího do místního Národního parku. Nahoře nás čeká replika Artemidina chrámu. Fakt pěkný! Kolem nás jezdí desítky motorek s rozhodčími a už vidím i první „borce“ s přeškrtnutými čísly a pár osob v „penalty boxech“. Fakt se to tady hlídá. Na 70 km, na občerstvovačce, mi Honza podává bujón (Martinovu specialitu). Bodne mi. Už jsem ty gely začínal proklínat. Jirka čeká s druhou butilou na Martina a telefonem hned domů hlásí, že jsem blázen, že jedu kolo průměrem nad 30 km/h. Jedu si svoje, jede se mi hrozně dobře. Po trati se fandí, ve vesnicích to je ale cirkus. Pro lidi je to tady svátek. Mexické vlny, vuvuzely, plácačky. Obdivuji všechny, kdo tady vydrží několik hodin stát a povzbuzovat. …90 km, 110 km, 130 km a Martin stále nikde. Už se začínám obávat, zda se mu něco nestalo. Řítím si to z kopce dolů, mrknu na tachometr a zděsím se - 80 km/hod. Předjíždím jednoho závodníka za druhým, kolo mi jede fakt skvěle. Na 140 km ke mně přijíždí motorka s rozhodčím. Něco mi říká v němčině a vytahuje desky s tužkou. Divím se. Přede mnou dobrých 30 metrů nikdo není. „No, understand“, křičím. Rozhodčí mi anglicky vysvětluje, že jsem odhodil butilu. Kroutím hlavu, že ne, a ukazuji na kolo a říkám: „Two bottle on bike. I throw banana. No bottle!“. Usmál se schoval desky a frčel pryč. No, přiznám se, byla ve mně malá duše. Dostat penalizaci kvůli odhození slupky od banánu?! Po chvíli slyším za sebou: „Jedeš bombastický kolo!.“ Ohlednu se a vidím raketu Martina. „Ty jedeš skvěle!,“ stačím prohodit, ale to už pomalu vidím, jak se Martin dere kupředu. Je to ďábel, však jeho kolo za 5:24 (Ø 33,3 km/h) vypovídá samo o sobě. Já však s časem 5:49 (Ø 30,9 km/h) jsem víc než spokojen. A navíc až na dvě krátké křeče fakt v pohodě, bez krize.

Druhé depo. Červený pytel a už ukrajuji první metry maratónu. Překvapivě nemám ztuhlé nohy. Teplota se už vyšplhala ke 30 °C, ale občerstvovaček je fakt hodně – led, voda, kola, iont, sůl, banán, gel, houbičky…a ochotní organizátoři. Stačí křiknout, co potřebuji a podávají mi to přímo do ruky. Pořád někoho předbíhám, všude plno fandících lidí, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká ve městě. Probíhám historickým Regensburgem a běhá mi mráz po zádech. To jsou fakt tisíce lidí, co pro nás vytvořili asi 2 metry širokou uličku a všemi možnými i nemožnými pomůckami nás ženou kupředu. V našich krajích něco nemyslitelného. Už mám za sebou půl maratón. Mrknu se na hodinky – 8 hodin 56 minut! Tak jestli nepřijde krize, tak bych to mohl mít za 11 hodin. Nevěřím! Ale po chvíli je to tady. Realita. Krize a nejen tak nějaká. Mám pocit, že před sebou tlačím vagón. Třetí okruh si fakt protrpím. Běžím až 7 minut na km. To nedám ani pod 11 h 30 min, propočítávám. Hrůza! Až pak, v běhu do čtvrté desítky, se trochu rozbíhám a držím tempo aspoň trochu přijatelné – 6:30 na km. Na mě je trochu víc teplo než bych si představoval, ale cíl se blíží. Tu nejtěžší krizi jsem jakžtakž překonal, ale Ironman je o překonávání krizí a o morálu. A ten mě žene spolu s diváky do posledních stovek metrů. Už vidím konec, koridor skandujících diváků a bránu s časem 11 hodin 25 minut 49 vteřin. Osobák! Jsem v cíli. Šťastný. Moc! Na krk mi věsí finišerskou medaili. Každého, kdo dobíhá, hlásí jeho jmeném a z jaké země je. Někdo se mne ptá: „Gavaritě pa rusky….interviju?“ Nevím proč? Dokážu ze sebe vydat jen dvě slova: „Da…moment.“ Trochu se mi motá hlava, sedám si na jedno z lehátek a nemám na nic pomyšlení. V tu chvíli je u mě zdravotnice a ukazuje mi, abych si lehnul. Rád poslechnu. Veze mně do stanu. Kolem mě je asi dvacet trosek na kapačkách. „To mi snad nedaj“, zhrozím se. „I´m fain“, říkám. Měří mi tlak a tep. Vše je v pořádku a na mé přání mi ochotně přinášejí vodu a kolu. Ležím asi 10 minut s mokrým hadrem na hlavě. Už je mi dobře. Zvedám se a ptám se, kde je „white bag“. Jedna z pořadatelek jde ochotně se mnou a ukazuje mi, kde si ho vyzvednu, kam si mám dojít na masáž, kde najdu sprchy. Prostě německá preciznost. Už vidím i Martina. Zajel skvěle – 10:21! Jako druhý nejlepší Čech. Chytneme se a jsme oba rádi, že jsme tady mohli být. Byl to pro nás oba zážitek.

Ironman Regensburg sice skončil, ale v mém srdci stále bude! Skvělí lidé, výborná organizace. Každému kdo kdy jel dlouhý triatlon anebo se ho jet chystá, doporučuji: jeďte nějakého Ironmana. Není to zadarmo, ale nikdy na to nezapomenete. Jako já! Ironmane za rok se vrátím. A už teď se těším!

Související odkazy: Fotogalerie Výsledky

Zpět na výpis...