Lákal nás převážně název závodu a jeho statut, o samotném prostředí jsme si iluze nedělali. Start byl ráno v 9,00 hod. Plavalo se ve Vltavě, dva dvoukilometrové okruhy , celkem 4 km, při teplotě vody 17 stupňů a v silném proudu.

Na startu bylo téměř 250 borců a borkyň, z toho 45 v kategorii „elite“. Kolo se jelo po dálnici, Chuchle směr Strakonice, levá část byla pro nás uzavřená. Jelo se šest dvacetikilometrových okruhů se 4 km stoupáním v pěkném smradu a vedru. Jó, holt dálnice. Byla tam jediná občerstvovačka!!!, kde náhodně podávali malé petky, převážně s vodou a zapečetěné gely alobalem (moc dobře se na kole rozbalují). Běželo se 30 km ve třech okruzích po břehu Vltavy a na klusáckém okruhu v Chuchli. Moc jsme tam však neřehtali, měli jsme vyschlé mordy.

Triskáči dopadli asi takto: Uhlák 10. v M40 (celkem 92.), při plavání si lokl ze superčisté Vltavy a pak s křečemi absolvoval statečně celý závod. Kuba 8. v M25 (celkem 90.), Martin Kosobud (náš pán :-) - dobře se o nás v Praze staral…) 6. v M40 (celkem 78.), no a my Krejčíci jsme vydřeli dvě bronzové medaile. Petra 3. v Z30 (celkem 19.) a já 3. v M35 (celkem 42.). Závod byl opravdu tvrdý, o tom se přesvědčil třeba Martin Brožka z B&H triatlon ČB, který skončil po kole na kapačkách.

Cesta v noci domů byla taky fajn, jen kdyby jedna liška nechtěla vytlačit našeho Escorta ze silnice. Nepovedlo se jí to,vzala si jen nárazník…Medaile jsme pro TriSK uhájili :-).

Karel Krejčí

Celý den dnes přemýšlím, jestli mám či nemám napsat, jaké jsem měla pocity včera před ME v DTT a během závodu v Praze. Rozhodla jsem se, že se o to pokusím a uvidím :-).

Úplně mi došlo, že jedeme na závody den před, hned ráno, necítila jsem se úplně fit. Přišlo mi, že jsem dost unavená a čas na regeneraci se krátí a zbývá už jen jeden den :-(. Přitom jsem se, ale na závod těšila a současně jsem se bála… Šla jsem jako vždy dopoledne na plovárnu na rozplavání. Svítilo sluníčko a byla teplá voda, ale mě se neplavalo zezačátku dobře. Pořád jsem musela myslet na sobotní závod a nervozita se ve mně stoupala.

Když jsme přijeli do Prahy, tak hned u prezentace začali zmatky. Docela mě překvapilo, že na prezentaci skoro nikdo nebyl, čísla ani čipy nebyli atd. Dost mě ale zase na druhou stranu pobavila igelitová taška plná letáků a reklamních materiálů, včetně ponožek 9-11 vel. z materiálu, který je dobrý na chalupu na spaní :-) (už jsem je darovala většímu kamarádovi než jsem já, snad mu budou dobře sloužit :-) ). V noci na hotelu jsem se moc nevyspala, protože jsem se už bála tak strašně, co mě čeká a nemine. Ještě k tomu mi kolem hlavy bzučeli něco komáři, jako kdyby tušili, že se potřebuji vyspat. Nakonec tu bylo ráno hrozně rychle, myslím si, že jsem ani 5 minut nespala :-(.

Na snídani (káva a džus) jsem skoro nemluvila, kluci si ze mne zase dělali srandu, ale na to už jsem si trošku zvykla a vůbec mi to nevadí, možná naopak, dokážou mě na chvilku odstrkovat resp. odnervoznit. Pak jsme jeli už na ono místo, kde se měli zaparkovat kola (někteří motorky) do depa a připravit se na start.

Trošku mě překvapilo, že na 250 lidí stáli u depa jen 4 kadibudky a z toho byla ještě jedna zamknutá. Museli jsme místo rozběháníčka hledat místečka podél Vltavy.

Před startem byla strašně moc času, což má nervozita ráda a ještě narůstá a zvětšuje se. Naštěstí tam byl Kája, Radek, Martin, Kuba a taky Eva Nováková, se kterýma jsem si poklábosila a strach neměl takou šanci mě týrat. Těsně před startem jsem si na živo prohlídla Václava Klause, což se taky nestává každý týden na triatlonech a šli jsme na to.

Startovalo se ve vlnách, takže jsme pořádně nikdo, nevěděli kdy už budeme startovat,protože ..... Nakonec jsme šla do vody v poslední vlně, což bylo dle mého názoru trošku nic moc, protože 2 min. před námi startovali muži 45let a starší. Hned po startu nervozita zmizela, ale strach o přežití v mém těle zůstává, bohužel. Asi tak po 100m plavání jsme zjistila tři věci : že mi to neplave, že holky plavou dost rychle (přemýšlela jsme nad tím, jestli ví že to jsou 4km, nebo jestli se taky nejede půlka a nemáme společný start) a za třetí, že ten proud je strašném (v propozicích psali slabý proud... v duchu jsem si řekla, že jsou to opravdu lháři, že se jim nedá věřit a ať to tam příště nepíšou atd.). Za chvilku jsme měli chlapíčky před sebou, takže jsme je obeplavávali a musim říct, že každej ten chlap mě stál hodně sil, musela jsme naplavat víc protiproudu.

Po plavání se mi na kolečku jelo hezky, Victorka makala a já si kolo na dálnici užívala. Kolona aut vedle nás nám smrděla přímo pod nos, v duchu jsme si říkala: „ Jééé ten náš sportík je, ale dneska zdravej :-( “ Na konci kola jsem se bála co moje nohy, ale hned před depem, když jsme slezla z kola, jsem pochopila, že to nebude sranda. Svalíky mě moc neposlouchaly. Asi poprvé jsem si přála dostat se do cíle a bylo mi jedno kolikátá doběhnu, prostě jsem to chtěla zvládnout doběhnout a mít tenhle závod za sebou.

Celý závod byl pěkný, plavání makačka, kolo parádní dálnice, ale jinak se mi šlapalo hezky a běh ve vedru mi nešmakoval. Pocit v cíli jsem měla takový, že ho nedokážu popsat , prostě jsem byla ráda, že jsem to zvládla.

Dlouhý tritalon je krása… Při plavání si říkám : nenapij se,ať se nepo…..., na kole říkám : nepíchni, ať dojedeš a na běhu si říkám : „Peťo, makej,ať doběhneš a jsi už konečně v cíli… Prostě si to užívám!!!

Petra Krejčová

Související odkazy: Fotogalerie Výsledky

Zpět na výpis...