Naše odhodlání: „My si rozbalíme u Karla Juráně stan“, je taky zapomenuto. Je pravda, že Karel pro nás posekal zahradu, ale taky ve svém domečku zatopil. To se tak někdy v srpnu na Svatém Tomáši holt musí. Lákavé teplo rozhodlo a zřejmě rozhodlo i o tomto článku.

Jakub, Rosťa, Radek Uhlíř, Filip Toul, Karel a nesmím zapomenout na Petru Krejčí. Ti všichni hodnotí obsahy svých taštiček a předávají si bez sebemenšího zaváhání sportem posbírané zkušenosti. Pro mě pár hnusnejch a divně vypadajících gelíků, pro ně záchrana a přežití zítřka. Nicméně jako pozdní večeři si všichni chlapi střihnou králíka s bramborovými knedlíky od Karlovo maminky. A já už od Radka vím, že Železňáci bramborové knedlíky můžou - jsou to totiž složitý cukry.

Seděla jsem tam uprostřed tohoto předželezňákova hemžení a s obdivem pozorovala ty nadšence a vnímala směsici nervozity, očekávání a těšení se na jejich veliký závod. A taky mě hrozně bavil jejich smysl pro humor. Postřehla jsem, že stejně jako já, ani Filip neví – co to je jet na sraba. Tak teď to víme on i já a ví to dokonce i sám „veliký Řehula“ (já ho tak viděla :-)). Další Železňákova věta: „Do cíle se musíš projíst.“ Zřejmě proto to veliké přepočítávání rohlíků. My jich máme dostatek, takže Jakub s ochotou pár kousků přepouští dál. Rosťa odchází spát do ticha své zelenkavé dodávky a my ostatní se soukáme do spacáků vyrovnaných jeden vedle druhého v Karlově obýváku. „Kdyby hořelo, noviny napíšou – ubytovna s několika Ukrajinci lehla popelem.“ Tak tohle je taky jejich humor – opět Radek.

Zabaleno, připraveno, spočítáno.

Budík nařízen na 4:45.

Již během noci bylo slyšet, že komu v tomto domě není dobře. V těch šílených 4:45 víme, že prvního Černého Petra dnešního dne si vytáhla Peťa Krejčí. Že by tuto zkušenou sportovní harcovnici smetla nervozita tohoto velikého závodu? Tomu nevěří ani jeden z kluků a Peťa stojí před zásadním rozhodnutím – jít či nejít. Já ještě pro jistotu klepnu na Rosťovu dodávku, protože nechat ho dneska zaspat, to by neudělal ani nepřítel, natož pak přítel, natož pak já. Je vyspán do růžova a takhle dobře naladěného jsem ho již dlouho neviděla. Vlastně nikdy ve 4:45 :-).

Před šestou sjíždíme k Lipenské maríně, protože v 6:30 se uzavírá depo. Očíslované igelitky mají svá přesná místa, stejně jako kola v depu, závodníci dostávají čipy. Petra si už pro ten svůj nejde. Tenhle těžký závod na ni jeden rok počká. Bude stejně těžký, ale ona vyspalá a v pohodě bez prozvracené noci.

Doprovod závodníků dostává poslední pokyny - co, kdy, kde a jak během závodu podat. Nastává neoprénové hemžení a to se mi líbí. Ta těla! Pár pus pro štěstí a pak už jsou kluci odděleni prostorem startu.

A je to tady! Plavání → kolo → běh!

Do toho okamžiku to byla parta bezvadnejch kluků, kamarádů. Ani na okamžik nebyla pocítit žádná rivalita. Jeden druhému předávali své zkušenosti a rady bez nároku na cokoliv. Bylo jedno, jakou oddílovou barvu má jejich dres. A to mě na tom baví snad ze všeho nejvíc. Jeden respektuje druhého, protože každý z nich ví, o čem tenhle sport je. Včera a dnes jsem si to uvědomovala s daleko větší mírou, než kdy jindy. Železňák je semknul v jednoho Železňáka.

Nahlásí své jméno, proběhnou bránou ke břehu Lipna a jsou sami za sebe. Jakub, Rosťa, Radek, Filip, Karel …… Nechci psát o časech, o umístění a o průběhu celého závodu. To už si stejně každý přečetl. Pro mě to byl zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Vidět v jednom dni tolik odhodlání, vytrvalosti, bolesti a zklamání. Během závodu je vidět, jak nesmírně dlouhý a vyčerpávající to pro ně je den. Pro každého z nich. Každý je vítěz. Někdo vítězí s časem, jiný sám se sebou. V okamžiku, kdy projdou cílem, vydechnou a rozhlídnou se kolem sebe, už je to tady. Už se ptají jeden na druhého. Rychlejším gratulují, ty, kteří jsou ještě na trati povzbuzují do cíle. Přála bych si, aby tak jak jsem vnímala tuto železňákovou sobotu já, aby to byla pravda. Aby aspoň někdy na chviličku se našlo pár lidí, kteří dokážou běžet každý sám za sebe a přitom všichni společně.

Tenhle článek jsou se rozhodla napsat v jedné lipenské restauraci, kdy jsme úplně všichni zahřívali svá zmrzlá těla teplou polévkou. Bylo těžké najít stůl, ke kterému by se vešlo tolik židlí. Koukla jsem na Rosťu a řekla: „Tak o tomhle napíšu“ a myslela jsem všechno to, co jsem viděla okolo sebe.

Každý z nás někdy v životě potká svého Železňáka. Já toho svého „běžela“ před několika lety a tak vím, že někdy není nic jednoduššího, než vypustit běh a jít od toho pryč. Sáhnout ale tam někam do sebe, sebrat sílu a odvahu, zatnout zuby a přeprat sám sebe, i to chce pořádný kus Železňáka.

Jsem ráda, že jsou a věřím, že i příště budou.

Pavla Kalusová

Související odkazy: Výsledky

Zpět na výpis...