Do krásného prostředí „Romantického hotelu Mlýn“ na břehu řeky Berounky bylo umístěno zázemí celého podniku, včetně depa, prezentace a cílové brány. Čekal nás triatlonový závod na středních tratích (1,9 – 90 -21 km), obloha jak vymetená a já se už pomalu ve svých myšlenkách přemísťoval v čase, až to budu mít za pět hodin za sebou. Ještě včera jsem se těšil, dnes už o dost méně. Teplota stoupala a mé zcela propocené triskáčské triko zvěstovalo, že to bude těžké. Naposled jsem ho „vyždímal“, nasoukal se do neoprénu a sedíc na jezu jak vodník, jsem si prohlížel slušně početné pole závodníků (90 mužů a 4 ženy). Ve chvilce se ozval výstřel, Kuba se šikovně ode mne odrazil nohou (v cíli se mi omlouval), takže jsem na chvilku zůstal na místě a pak vyplaval v tempu, jako bych měl jít Ironmana (tedy na pohodu). Radek a Kuba za to vzali a plavali už od začátku někde přede mnou. Jaké bylo pro mne překvapení, když po chvilce se objevila u mne bóje, kterou všichni obeplavávali a vraceli se zpět po proudu. „To bude nějaký krátký“, blesklo mi hlavou. Posléze jsem přišel na svůj omyl. Plavala se dvě kola. To ale nikdo nevěděl, takže prvních 5 borců vylezlo až do depa. Mezi nimi i vedoucí Petr Tomáš (SK OMT Pardubice). Byl rozladěn, diskuze s pořadateli nebrala konce, dokonce se i snažil o zopakování celého startu. Pořadatelé ho však se všemi ostatními nesmlouvavě nahnali do druhého kola plavání. To už však měl více jak minutovou ztrátu na prvního. Tak to se tedy fakt nepovedlo. Nakonec vylézal z vody jako třetí a musel ukázat,jak dobrým je cyklistou. Radek doplaval na výborném 15. místě (25:37), Kuba 21. místo (26:52) a já na 27. místě (27:39).

Na kole po počáteční táhlé rovině nás čekal těžký kopec, něco jako pro Jihočechy známý hlincohorský kopec, taky 2 km dlouhý s několika vracečkami o 180 º. Na jeho vrcholu nás vítal lán slunečnic. Připadal jsem si jak na Tour de France. První občerstvení, v prvním kole si bidon nebere téměř nikdo, každý má ještě dost svého pití na kole. To už jsem sjel Kubu na kontakt a následuje padák dolů. Kdo si Karlštejn nesjel, tak neuvěří. Úzké silnice, zatáčky, které se stáčí kolem skal. Kolikrát jsme sjezdy jel vyloženě na zrcadla umístěná v zatáčkách, ze kterých nebylo vůbec vidět a k tomu krpál jako hrom. Přitom se nedalo vůbec využít rychlosti, jakou by si takový kopec zasloužil. Dnes si s odstupem času říkám, že je opravdu zázrak, že se nikomu nic nestalo. Bylo to dost o odvaze a tu já měl asi o trochu více. V polovině klesání jsem v jedné ze zatáček Kubu předjížděl. Ten mi to však za nedlouho vrátil a do pomalu se zvedajícího dalšího „krásného“ převýšení zařadil o stupeň vyšší rychlost a šel nesmlouvavě přede mne. Jel jsem svoje, cítil se dobře, občas mne někdo předjel, ale na každé z otoček jsem sledoval, že rozestupy na Radka (cca 6 minut) a na Kubu (cca 1 minuta) jsou přibližně stále stejné. 60 km a na otočce do poslední třicítky mi hlásí 36. místo. To je slušný, pocitově také fajn, ale to už se zase pomalu blížím ke slunečnicím. Předjíždí mně trojice závodníků,mezi nimi i Pepa Svoboda (Novis TK Praha). I přes mé supění a pot stékající mi, v čím dál větším vedru, po brýlích, si postačím povšimnout jeho excelentního stroje. „Ten snad za to dal dvě stě“, napadlo mně. To už jsme na vrcholu. Zleva zkouknu pole slunečnic. „Trochu romantiky do té dřiny“, pomyslím si. Zprava beru láhev s iontem. Zase padáme střemhlav dolů. Brzdy, zrcadla, vracečky. Ještě dva kopce a jsem v depu. Proti mně míjím Jardu Pudila. Nechápavě zakroutím hlavou, veze se asi v 5-ti členném balíku. Těch však se na celé trati našlo bohužel více. Motorku s rozhodčím jsem nezaznamenal ani jednu, takže to bylo o svědomí. Naši kluci, Radek i Kuba, jeli předpisově a abych nezapomněl na Janu Candrovou, ta si to také oddřela sama. To už jsme se jí, ale všichni tři Triskáči, dívali v těchto chvílích akorát tak na záda. Zajela skvěle cyklistickou část (2:43:36) a posléze i výborně běžela (1:43:38). S přehledem vyhrála kategorii žen (4:54:03). Vedro jí očividně svědčilo. To já jsem s ním dokázal bojovat, jen pod poslední kopec kola. Výjezd ke slunečnicím mně zařízl, dostal jsem křeče jak hrom, že jsem myslel, že slezu z kola. Dokonce jsem si po vzoru maratónců začal lízat ruce. Slyšel jsem, že to pomáhá. Byl jsem úplně prosolený. Takové to bylo zoufalství. Do té doby jsem jel vše v sedě, teď jsem si poprvé stoupl. Snad v očekávání, že křeče povolí. Bylo to ještě horší. V tu chvíli šel přezemne jeden za druhým. O zatáčku podemnou už slyším další hlasy. Stihnu jen zaznamenat několik výčitek, že to není olympijský triatlon a další výrazy ohledně háku nebudu ani popisovat. To už mě předjíždí i Petr Švarc (TK Příbram), z mé kategorie, mimo jiné i vynikající běžec. Zanedlouho mě doráží Radek Zeman (SK OMT Pardubice), na chvíli se u mne zastaví: „Co je?“. „Mám hrozný křeče“ odvětím mu. „Vy to máte v klubu nějaký vrozený“ dodává „Jirka Vyskočil mívá stejný problémy, tak pojď, už jen kousek…“. Kroutím hlavou „Ne, díky s tím už nic nenadělám…“. Naposledy se ohlédne a každé šlápnutí se mi vzdaluje. Uvědomuji si, že těch dvacet nastoupaných kilometrů a převýšení 900m bylo opravdu krutých. Ve sjezdu ho však opět míjím. Technicky náročnou pasáž jede očividně opatrněji. Do depa přijíždím asi o minutu před ním (kolo 2:55:28 což zase není taková tragédie), ale už první kroky běhu napovídají, že tragédie to teprve bude! Křeče neustupují, tak střídavě jdu a běžím. Na první otočce mě dobíhá Radek Zeman a hecuje mě: „Pojď se mnou, mě už se v tom vedru nechce ani závodit“. Piju kolu a jont, jím banány, melouny (občerstvovačky byly opravdu super) a kroutím hlavou: „Já budu rád, když dokončím. Namáčím kšiltovku do studené vody a vyrážím. Ještě nejsem ani ve ¼ běhu. Proti mně jde Uhlák: „Vůbec se nestyď, klidně jdi“ říká mi. To už se vzduch tetelí (venkovní teploměr mého auta po doběhu ukazoval 37!). Všímám si otisků podrážek na asfaltu. Všude jich je plno. Každou z občerstvovaček vnímám jako oázu. Příjemná je i sprcha za depem. Vidím také Kubu, běží výborně (1:49:23) a má lepší běh než Radek (1:50:28). Já se přeci jen v závěru třetího kola rozbíhám a posledních 6km běžím v uspokojivém tempu. Vidím Kubu jak si to míří do cílové rovinky. „Ty se máš“ říkám mu. „Já vím“ odpoví s úsměvem. V tu chvíli jsem přesvědčen, že je nás na trati už jen pár. Maximálně tak deset, myslím si. Předbíhám Mildu Bayera (Triexpert), legendu triatlonu a několikanásobného Ironmana, ale to už se blížím k cíli. KONEČNĚ!!! Svalím se do trávy, ale nohy jdou okamžitě do šílených křečí. Kuba mi podává melouny, těch jsme se tady vyloženě přežraly. Dopajdávám se zchladit do Berounky. Na břehu sedí jeden ze závodníků, hlavu sklopenou k hladině a „krmí rybičky“. „Sorry“, říká „ale mám toho plný zuby“. „To nic“, odpovím „já o tom napíšu“, ale to už se oba řehtáme. Teď už nám je dobře. Vždyť na nás čekala výborná večeře s pivkem.

Nakonec to výsledkově nebyla až taková tragédie. Z 90-ti jsem skončil na 48.místě (5:32:05), Kuba 33.místo (5:08:11), Radek 29.místo (5:02:31). Ze známých tváří: Jarda Pudil 11.místo (4:41:19) a Petr Tylichtr 51.místo (5:36:02). Pro mě to byl jeden z nejtěžších závodů, ne-li ten nejtěžší. A to nás 9.července v 7h ráno čeká na Lipně opravdový závod závodů: ŽELEZŇÁK (3,8-180-42,2km). Jen ať není vedro, to je mé jediné přání. I když možná ještě jedno: přijďte ten náš Triskáčský trojlístek povzbudit. Budeme to potřebovat!!!

Rosťa Šimůnek

Související odkazy: Výsledky

Zpět na výpis...